Určitě tu situaci znáte: přijíždíte do míst, kde jste vyrůstali, prožili mnoho krásných chvilek a okamžiků v jejich nezapomenutelné příchuti mládí a v rozrušení ze vzpomínek jaksi nestihnete zaregistrovat, že hlavní silnice již není silnicí hlavní, ale vedlejší. Máte-li štěstí, projedete. Máte-li smůlu…

S touto situací vcelku zdatně bojuje můj otec, který již léta odmítá akceptovat jakékoliv změny dopravního značení v jejich městě se slovy „ale já sem zvyklej na to, že tady byla před dvacetilety hlavní“ a zůčastněné účastníky silničního provozu v daném místě dohání částečně k šílenství, částečně k myšlenkám na vraždu, čemuž se já osobně vůbec nedivím.

Samozřejmě, že se vždy snažím otci vysvětlit že „proboha, už neni rok sedmdesátjedna, krista. Prostě je tu opravená křižovatka a změnilo se značení. Značky. To jsou ty cedule na těch tyčích. To se nemůžeš zastavit a podívat se, jak to je??“, případně onen zmatek glosuji slovy „ano. Ten řidič tý fábie ti opravdu nadává a s největší pravděpodobností sprostě. Ty máš žigula, on má fábii. Ty jedeš z vedlejší, on je na hlavní. Až ho strefíš, tak ty budeš mít raněnýho žigula, on bude mít 900 kilo šrotu. Taky bych se zlobil, bejt na jeho místě“.

Poslední trauma s otcem – řidičem jsme zažili s matkou v loni, kdy jsme nedokázali přesvědčit otce, aby návštěvu příbuzných v Husinci na jihu Čech absolvoval nikoliv autem zn. Lada 2105, ale využil nabídky ČD a cestu absolvoval rychlíkovou soupravou BEZDREV, která již – oproti minulosti – nemá řazen restaurační vůz, takže cesta tímto demoralizujícím prostředkem ubíhá o poznání pomaleji, přesto však s minimálním rizikem. Po několika hodinách, kdy otec již byl na cestě, já se rozvaloval ve stínu terasy a kolem mne přívětivě tu a tam zabzukal sršeň, jsem náhle a bez varování zařval „PRŮSER“ a s děsem v očích jsem se jal překvapené máti vysvětlovat, že cestu našemu hrdinovi ztíží zásadním způsobem křižovatka silnic E48 a I/27 u lokality Bukov, nedaleko od západočeské Jesenice, neboť ona „křižovatka smrti“, jak je právem nazývána (jedná se o křížení hlavních tahů Praha – K. Vary a Most – Plzeň), zcela jistě za oněch třicet let prošla zásadní obměnou, s čímž náš otec jistě nepočítá. S představou, kolik nebohých vozů bylo při střetu s otcovým tankem zničeno, kolik zraněných osob asi nyní trpí na nemocničním lůžku pod dozorem socialisticky jednajícího personálu, který by chtěl být odměněn kapitalistickou mzdou; kolik neúplatných a profesionálně jednajících policistů muselo být po setkání s naším GEROJ ambulatně ošetřeno na psychiatrické klinice kdesi v Plzni…. No co Vám budu vyprávět…

Když už jsem u té psychiatrie, tak přidám svůj malý zážitek. V závorkách jsou mé interní myšlenkové komentáře, které nebyly vyřčeny nahlas a které plně dokreslují komičnost všeho, co se stalo. Také je nutno všem, kteří mne neznají, osvětlit, že můj běžný styl jednání je „zcela sebevědomá, lehce arognatní osoba s příchutí ironie a sarkasmu“.

To si tak jednou odpoledne (cca 15.45 hodin) klidně popojíždím pražskými Střešovicemi, uvědomujíc si krásný červnový slunečný den, když mne v tu chvíli osvítí nápad, že by nebylo vůbec od věci, zastavit se po několika letech ve vojenské nemocnici (ÚVN Praha), kam již léta docházím co by pacient ORL oddělení, na běžnou kontrolu, jejíž perioda by měla být tři měsíce. Projedu branou ústavu, pokynu žoviálně vrátnému – důchodci, před kterým by v případě ohrožení klekl i Rambo Stallone. Známou trasu k pavilonu s ORL oddělením absolvuji v klidu, neb tuto cestu mám za oněch třicet let, co jsem jejich pacientem, nesmazatelně vrytou do paměti. Všechny pavilony za ta léta prošly zásadní rekonstrukcí a jsou takřka nové (vida, změna!!), jen ten náš, kde je ORL, oční klinika a plastická chirurgie, je pořád omšelý, nudný… Parkuji vůz, první dveře, doleva, druhé dveře, hned za nima doprava, třetí dveře a vcházím do ambulatní části. Přistupuji k „Recepci“ (hle, hotel!!!) a odehraje se snad nejabsurdnější rozhovor mého života.

„Dobrý den, chtěl bych se objednat na periodickou kontrolu“, oslovím přítomnou paní středního věku. Ta na mne upře pátravý zrak (ani mi nezkoušej říct, že tu v tuhle dobu nikdo není, babčo, jinak zažiješ tajfun, proti kterýmu byl Kyrril svěžím vánkem) a požádá mne o rodné číslo a jméno. Zvuk počítačové klávesnice. Po té omluvně „ale já vás v evidenci nemám. s jakou diagnózou jdete na tu kontrolu??“ Lehce pozdvihnu obočí, zrak malinko k nebi (asi s chorým mozkem, nebo zlomenou nohou – to je na ušním oddělení běžnej pacient…) a mile odpovídám „no, vzhledem k tomu, že sem docházím už od svých šesti let, tak by ste mně někde vidět měla. Jinak jdu na vyčištění modelovaného středního zvukovodu levého ucha“. Zároveň s touto větou nasazuji masku lehce znuděného týpka. Paní se na mne podívá velice, velice pátravě. „počkejte ještě okamžik“, odvětí. Klapot počítačové klávesnice (příště si asi střihnu patologii, tam by to mohlo bejt rychlejší??). Poněkolika vteřinách se dáma lehce chápavě usměje a zaševelí „aha, už vás vidím. byl jste tu naposledy před pěti lety, že?“, neomylně zkonstatuje můj drobný časový skluz (hele, slečno, jen žádný dramata ve stylu nezodpovednýho pacienta) a pokračuje se stejně lehkým úsměvem „no, a nepatříte vy náhodou na ušní oddělení, k panu doktoru Holému??“ padne osudový podotek. Moje maska tuhne v grimasu naprosto znechuceného daňového poplatníka. „No, a kde asi myslíte, že jsem se octnul? Když jsem jdu s uchem, tak určitě nepůjdu do garáží hotelu Hilton, nebo na dialýzu. Řek jsem si, že ušní by bylo asi nejlepší“, pronesu velmi, velmi sebevědomě a velmi sarkasticky. Nunto podoknout, že finále zvládla ona paní recepční bravurně a s profesionalitou. Naprosto šetrně a s grácií mne ujišťuje, že „vaše rozhodnutí bylo nepochybně správné. Ale tady je PSYCHIATRIE, nikoliv ušní klinika“. (Ne. To neni možný) Zmateně se rozhlížím kolem sebe a určitě vypadám jako BLÁZEN. Není zbytí, je to na mě „Kristepane, promiňte. Už léta docházím na ušní, vůbec by mne nenapadlo, že se přestěhovala oddělení do jiné budovy“ (ty idiote. ty pradebile všech debilů. zkus apoň někdy používat mozek). „Moc se omlouvám… Nebudu Vás již déle zdržovat“ zbaběle couvám z bitevního pole směrem ven z budovy.

Věřte, byl to velice poučný zážitek.

A tak závěrem si dovolím malý apel – ostatně jako vždy v mých fejetonech nějaký bývá.

Zkusme se vyrovnat s faktem, že věci kolem nás se mění. Zejména ve větších městech se změny odehrávají v poměrně živelném tempu a je jen na nás, jak se s nimi vyrovnáme a zda je umíme zachytit a správně dešifrovat.

P.S.: Otec se z oné cesty vrátil zdravý – použil jinou trasu.

Příjemné prožití pozdního jara Vám přeje

Roman Petrlík