Volvo Rendezvous for Owners and Members je Mekka každého pravověrného volvisty. Alespoň jednou za život by měl VROM navštívit. A TK se to povedlo letos.

Přípravy a cesta

Rozhodnutí vydat se na VROM (Volvo Rendezvous for Owners and Members), největší volvosraz v Evropě, pořádaný ve Švédsku v Göteborgu, padlo měsíc předem, tj. v červenci. Přes internet jsme si objednali hotel a trajekt (www.hrs.de, www.ttline.com). Hotel v turistické kategorii přímo v Göteborgu stál 690 SEK, tj. by oko 2350 Kč za dvoulůžkový pokoj se snídaní. Trajekt vyšel na 110 € + (volitelně) kabina (od 60-200 €). My jsme volili jednosměrnou jízdenku, protože jsme, jak se později v textu dozvíte, pokračovali v cestě po severských státech. Zpáteční lístek stojí 179 €. Cesta Německem proběhla tak nudně a v pohodě (naštěstí), že je škoda ztrácet jí více času, než tuto jednu větu, S80 je halt S80.

První věcí, které si ve Švédsku všimnete, je pohoda cestování, která se projevuje až perverzním dodržováním rychlostních limitů, přestože všichni jedou daleko a budou cestovat dlouho (a možná právě proto to tak je). Je-li vedle silnice značka s číslem 90, 70, 50, 110 nebo 130, můžete vzít jed na to, že nikdo nepojede ani o 1 km/h rychleji. Göteborg nás po 4 hodinách jízdy (hodilo by se skoro synonymum „relaxace“) přivítal takovým deštěm, že jsme propadli beznaději, že je po VROMu veta. K našemu štěstí déšť ustal půl hodiny po otevření registračního místa a od té doby se počasí už jen zlepšovalo.

VROM

Součástí prvního dne srazu, v pátek 12. 8., byly zkušební jízdy více než 20 vozy ze současné produkce, které zapůjčila automobilka Volvo. Součástí flotily byly i takové kousky, jako XC90 V8, S60 R, C70 atd. Půjčovné nestálo ani korunu (zde stylově švédskou korunu), testovací trasa byla dlouhá 3,1 km a jedinou podmínkou bylo vlastnictví ŘP. Po objetí okruhu se návštěvník mohl okamžitě zařadit na konec fronty na další vůz. Na testování bylo plných 5 hodin, takže člověk mohl jen jezdit a opomenout skvosty, které na sraz přijely. Blázen. Další součástí programu byla návštěva výrobního závodu v Torslandě, jež stálo stejně příznivou cenu, totiž žádnou. Jedinou závadou bylo, že nás nepustili na linku, kde se vyrábí nové, přesněji nejnovější typy volv, tj. nová C70 a nespecifikované prototypy. Viděli jsme naproti tomu výrobu S80, XC90 a V70. Šokem bylo zjištění, jak málo lidí z masa a kostí je potřeba k montáži takových vozů. Řádově jde o desítky osob.

Návštěva muzea doplňovala exkurzi v továrně a podrobněji se jí budeme zabývat v samostatném článku.

Program pokračoval prodejem a výměnou náhradních dílů na starší a staré vozy. Za 100,- SEK bylo lze zakoupit vstupenku na večerní program, v ceně byla i večeře v podobě (jak jinak) švédského stolu. Tím skončil první den, kdy majitelé volv teprve najížděli, a tak exkurze do historie značky neměla chronologický pořádek, auta stála promíchaná, jak to zrovna vyšlo.

Druhý den dopoledne pokračoval bazar dílů a současně probíhaly soutěže krásy ve všech věkových kategoriích. Na rozdíl od všemožných Miss-soutěží, zde vyšší věk znamenal narůstající obdiv. Dnes už byla auta srovnaná podle modelů, takže slinné žlázy produkovaly další a další vlny „nadšení“, majitelé nestačili auta otírat. K vidění bylo prakticky vše, co v historii Volva stojí za zmínku. Ráj na Zemi. Po vyhlášení vítězů byly čtyři různé spanilé jízdy. Za registraci na spanilou jízdu (100 SEK) byla v našem případě v ceně návštěva rybářského muzea, kafe a dortík a později večeře. Spanilá jízda nás zavedla na ostrovy Öckerö a Fotö (ö je totiž vostrov, proto to všechno na ö končí… Ö?!). Večer po spanilce byl příjemný pokec a tím (po proslovu bývalého ředitele Volva a předání cen výhercům) sraz oficiálně skončil.

Na sever a zase zpátky

Z Göteborgu jsme se vydali napříč celým Švédskem, překrásnou krajinou, do Stockholmu. Toto město jsme již navštívili již několikrát, což je důvodem prakticky nulové fotodokumentace při této konkrétní cestě. Stockholm nás přivítal svým klasický slunným počasím, to kupodivu není ironie, máme jen štěstí. Po krásném dni stráveném sladkým nicneděláním, pokud za dělání nepovažujeme poklidnou procházku po městě, jsme se nalodili na trajekt do Helsinek (helsinki (FIN), Helsingfors (SVE)). Sedmnáctihodinová cesta trajektem je sama o sobě výjimečným zážitkem, tenhle plechovej 10patrovej panelák plave mezi fantastickými ostrůvky, jež jsou neskutečně blízko a přesto do nich loď nějakým zázrakem nevráží. Na palubě je kromě již kromě již popsaných krás několik barů a restaurací, dokonce i kasíno a diskotéka. To zaručuje zábavu až do dlouhé noci a ráno, když se vyspinkáte, probudíte se v Helsinkách. Toto město je velice zvláštní, odhaduji, že příčinou je prolínání skandinávských a ruských vlivů. Od jedenáctého do devatenáctého století bylo totiž území Finska součástí Švédského království, posléze se stalo na více jak sto let do roku 1918 součástí carského Ruska, aby po první světové válce osamostatnilo. Výměnou za uznání suverenity Švédskem a z důvodu dosti podstatné švédské menšiny ve Finsku žijící, byla švédština zavedena jako druhá oficiální řeč.

V Helsinkách popravdě není moc co k vidění, jsou relativně malé a staré město prakticky neexistuje. Proto jsme se vydali do městečka Porvoo (Borgaa (SVE)), kde alespoň něco ze staré skandinávské architektury zbylo. Druhý den ráno jsme se přesunuli rychlým trajektem do Tallinnu (hl. m. EST), překvapilo nás svým naprosto neskandinávským vzezřením, jehož příčinou je fakt, že se jedná staré hanzovní_obchodní město se silným pruským vlivem. Od Tallinnu, potažmo celého Estonska, většina návštěvníků čeká, že uvidí „Rusko“. To je však velký omyl. Tallinn se neliší od žádného jiného hanzovního města kdekoli v severní Evropě. Na večer jsme se rychle přesunuli do Rigy (hl. m. LV), prohlédli jsme si ji však až další den. I Riga je hanzovním městem, čekali jsme proto další „Tallinn“. Opět omyl. Sovětský vliv je zde značný, polovina obyvatelstva je rusky mluvící, přistěhovala se v průběhu sovětské éry. Nepřekvapí, že „ruskost“ města se projevuje ani ne ve stylu architektury, jako v celkové zchátralosti, neb Rusové neměli k odpovídající údržbě města vztah a vůli. Bylo by to hezké město, bylo-li by udržované – ale není. Na druhou stranu je to jediné velkoměsto s více jak milionem obyvatel v celém Pobaltí.

Pokračování naší cesty nás zavedlo do Vilniusu (hl. m. LT). Zde jsme čekali podobný stav města, jehož jsme byli svědky v Rize, ale nic nemohlo býti pravdě vzdálenější. Vilnius, který byl po mnoho let polským městem (Vilno (PL) je klasickým středoevropským městem a asi nejbližší svým vzezřením i atmosférou nám Čechům. Měli jsme dojem, že můžeme být v jakémkoli českém městě. Všechno bylo upravené, opravené, známé. A platí to pro staré i nové město.

Návrat domů vedl přes Varšavu (Warszawa (PL). Zde z automobilistického hlediska máme jediné doporučení – objet velkým obloukem. Dopravní značení katastrofální, navedení na výpadovky neexistuje a zabloudění je nikoli možností, ale naprostou jistotou. Navigace v autě neobsahuje mapu Polska, jediným vodítkem byl kompas a zamýšlený JZ směr. Pak už cesta proběhla v klidu až do Prahy.

Celkem jsme najeli 2600 km při průměrné spotřebě 6,9 l / 100 km (přepravním prostředkem nám bylo Volvo S80 D5 Automat).

Tomáš Krchov, zaznamenal Tomáš Němec