Stačilo zahlédnout siluetu. V teplém květnovém odpoledni. Pokropenou drobnými pohyblivými stíny listů. Ten tvar – ačkoli se navenek obvykle citově neprojevuji – ze mě vyrazil výkřik překvapení, radosti a ještě něčeho nepopsatelného: „Ty jo, to snad není…! To je…!“

Nechci přehánět, ale musím. V tu chvíli se s okolním světem něco stalo. Lidé zamrzli uprostřed kroku, teréňák na hlinitém polygonu zůstal viset předními koly ve vzduchu jako prosící pes, čmeláci odmítli dosednout na kytky. Ten tvar a odstín lakované pleti… Počkal jsem, až čmeláci dosednou, na dětských nohou seběhl travnatý kopeček a zastavil se u béžového kolosu. Důvěrně známého béžového kolosu. Kolem pobíhal chlápek v pruhovaném triku a kapsáčích a právě něco vytahoval z kufru...

Více na: https://volvocars.evolvolution.cz/dlouha-cesta-domu/