Přípravy: Po loňském triumfu české výpravy do severního království se parta stejně postižených nadšenců pro cestování, grilování, historii a zejména automobily se znakem mužského rodu ve znaku rozhodla, že podnikne výlet za dobrodružstvím severu také.
3.8.2008 – Cesta: Zatím co zbytek národa se po ucpaných rakouských dálnicích střídavě od soboty k sobotě stěhoval na jih k betonovým městům se zálivy, či plážím přeplněných lidmi a slunečníky, s kufry napěchovanými osuškami, opalovacími krémy a plavkami, my jsme osedlali Polárku (Volvo 945) a ve společnosti Libreho V40 jsme se vydali opačným směrem, tedy na sever.
Po válečné poradě na 15. zlínském minsrazu jsme s Michalkou nakoupili zásoby potravy a piva a pro jistotu ještě zapůjčili rakev na střechu. To abychom se nemačkali.

V neděli 3. srpna jsme tedy vyčkali Zlínského omnibusu a vytvořili karavanu po stopách našich vesměs pražských předchůdců.
Cesta v nedělním dni probíhala pohodlně a byla namířena do Loděnice u Berouna, kde Polárka přibrala ještě Miroslava s Janou. Pak už jsme otočili kormidlo na sever. Po cca 40 km jsem byl zadním vozem upozorněn, že jsem patřičně netrefil trasu a jedeme tedy do… úplně jinam. Ano, od té doby jsme vytáhli mapu. Auto č. 2 bylo plné rozumu, protože vlastnilo zvláštní krabičku, kde nějakým kouzlem bydlela paní, placena firmou GPS, a furt jim kecala do řízení. Zlínské auto osazené posádkou Libre, jarek.krizan s dcerou Kristýnou a dlouhý Rosťa se tedy stalo autem č. 1 a Polárka ve složení Pekelník, Michalka, Miroslav, Jana a plyšový los Ferda se uchýlila do role kontrolního doprovodného vozidla. Poslední českou benzínku jsme projeli bez povšimnutí vedoucího vozidla a tankovali tedy až v Německu. U Drážďan si paní GPS zase usmyslela, že nebude dobré jet po dálnici jako všichni, ale kolem obchodů centrem města. Asi nám chtěla dopřát pauzičku na drážďanský Wurst mit brötchen a kafíčko. Osádka 945 byla však zásadně proti a tak jsme se točili už na předměstí a vrátili se zpět na dálnici. Vše probíhalo, jak mělo až na obchvat Berlína, kde jsme se lehce hryzli v zácpě (asi na 90 min). Pak nás hlavní město Německa obohatilo o některé zážitky jako jsou uzavřené cesty (samozřejmě ty naše) a hledání tak cest jiných. A zde měla paní v krabičce navrch. To zas klobouk dolů. Prokličkovali jsme městem a hurá na trajekt do Rostocku. Při kontrole času jsme zjistili, že nám trochu hoří koudel a chceme-li tedy jet dalších 600 km navíc po Dánském království, musíme si pohnout a nehledět na spotřebu našich bujných ořů. Polárka se dostala do popředí a 150-160 km/h – tedy rychlostí blesku jsme ukrajovali další kilometry. U převozového člunu velikosti paneláku jsme měli být nejpozději ve 22:00. Nervozita stoupala, rychlost taky a obava z toho, jak najdeme právě naši loďku sžírala všechny ve voze. Nakonec se ukázalo, že naši němečtí sousedé nejsou až tak škodolibí, a označili kotviště výborně, takže to ani hordy z východu, ve formě dvou vozů Volvo, nezmátlo. 21:40 jsme byli na místě a čekali na nalodění.

Po zaujmutí místa na páté palubě pro auta a šesté palubě pro posádku jsme koupili studené pivo, první losopotvoru v lodním shopu a pomalu se chystali ke spánku, zabalení do spacáků mezi stoly na pomezí lodní restaurace a dětského koutku. Kolem 2 ráno došli síly i těm nejotrlejším dětem v kuličkách dětského koutku (které dělali strašný bordel a nedalo se u toho spát) a spali a spali a spali. Ano, takhle s přestávkami, protože nikdo nezhasnul a ta podlaha byla fakt tvrdá.

4.8.2008: Ráno v cca 5:30 jsme vstali, protlačili se v koupelně k umyvadlu a se známým pořekadlem u zrcadla jsem prohlásil „neznám tě, ale umeju tě“. Než jsme se dostali na pevninu, uběhla od zakotvení skoro třičtvrtěhodinka. A to nás vítal Trelleborg. Deštěm, jak jinak. Opět tankujeme, tentokrát za švédské dukáty SEK. Obě auta mají maximální zátěž a z boku připomínají spíše motorové čluny v pohybu, než auta, jak stojí na zadních. Opět nestíháme a majitel objektu, kde máme bydlet nás nahání již o hodinu dřív, než nám umožňuje zákonem daná transportní rychlost 110 km/h. Nakonec přijíždíme do Varbergu, kde nás GPS bezpečně naviguje až k chalupě.

4.8.2008 – Varberg: Po rozdělení pelestí a celkovém zabydlení vyrážíme k moři. Prší a je odliv. No hnus. Řasy se válejí bezvládně po domorodci opuštěné pláži a Rosťa našel svůj první záchranný kruh. Nevíme kudy kam a tak se jdeme osušit do chajdy. Uběhne několik hodin a celí nedočkaví se chystáme dobýt první cíl cesty. Chytré knihy (pan guide) nám radí navštívit pevnost, která nebyla nikdy dobyta. Tak je to tedy na nás. Pevnost s ostatky mrtvého muže ze 14. stol, vytaženého z bažiny (asi místní Jóžin z bážin) a knoflík na sametovém polštáři nějakého místního pohlavára doby dávno minulé nás lákají k exkurzi. Libre dává rozkaz a paní v krabičce bez odmlouvání naviguje na parkoviště, u kterého se nachází i samoobsluha, která bude pro náš další pobyt strategickým objektem. Projdeme náměstí a míříme k pevnosti. Cestou v přístavu pod pevností objevujeme 2 Švédky, které zrovna míří do moře očistit svá těla. No brrr. Ke kase pevnosti docházíme již po zavíračce a tak se varberkská pevnost opět ubránila před dobytím, protože stačila zavřít dřív, než dobyvatelé dorazili. Na opevnění tvoříme nějakou dokumentaci výpravy a okolí a vydáváme se zpět nakoupit nějaké místní pokrmy do samoobsluhy, abychom neumřeli hladem. Po nákupu míříme na základnu k prvnímu společnému grilování. Ujímám se funkce strážce plamene a roztápím gril na provozní teplotu. Pivečka v lednici zvou k první ochutnávce a tak se nenecháme dlouho pobízet. Do večera pak probíráme zážitky, připravujeme program dalšího dne a kontrolujeme fotodokumentaci. Libre vše pečlivě sepisuje a zálohuje a dává tak ostatním možnost fotit i v další dny, protože všichni mají větší touhu fotit, než je jejich kapacita paměťové karty.

5.8.2008: Je úterý. Čas konečně dobýt nějakou pevnost a cestou načerpat nějaké zážitky. Volba padla na volvomuzeum a pevnost Bohus. Vyjíždíme časně ráno (kolem 11:00) a bereme útokem areál fabriky Volvo v Goteborgu. Před vstupem se posilňujeme plackami místní výroby a v očekávání otvíráme dveře budovy, která (alespoň u některých) vyvolává zvýšený tlukot srdce. Zakupujeme vstupenky po 30 SEK a detailně se seznamujeme s exempláři muzea. Jarek informuje o zvláštnostech, či konstrukčních zlepšeních toho kterého modelu a ostatní civí, div jim oči nevypadnou Já fotím, jak o život a uzavírám výpravu se zpožděním dvou sálů. Muzeum naštěstí není tak velké, jak jsem si ho vysnil a tak nám stačili pouhé 3 hodiny k jeho probádání a to jsme stihli ještě skoupit místní obchod s kolekcí značkového oblečení. Z regálů tak mizely bundy všeho druhu i ceny, kšiltovky, opasky, knihy, plakáty…

Jsme venku a opět svačíme. Osobně jsem trochu smutný z toho, že v muzeu nebyl prototyp Bertoneho kupéčka označovaný jako 162C. Jak se později dovídáme, není už součástí výstavy. Taktéž jsme v muzeu marně hledali speciální modely jako 264TE, S90 royal, 245 transfer, či slavný 242GT. No nic. Mají holt malej barák.

Jedeme na pevnost. Bohuslän je část Švédska, která je nazývána krajem pevností. Míříme k té, co dala jméno tomuto kraji. Pevnost Bohus fästning, neboli Bohoušova pevnost. Barák z konce 13. století nebo spíš co z něj zbylo, procházíme za 75 SEK křížem krážem. V minulosti byla 14x obležena a nikdy nebyla dobyta. Až dnes námi. Unavení jak koťata se stahujeme zpět do kraje Varberg na základnu. Vaříme guláš a brzká večeře kolem 23 hod nás dostává do postelí vyčerpané.

6.8.2008: Vstáváme ještě dřív než minulý den a míříme opět severně, cestou po E6 na novogotický zámek Tjolöholm. Chceme tam být včas a daří se. Jsme tam dokonce tak včas, že jsme na místě dřív, než průvodci. Cena 100 SEK se nám ale za prohlídku starýho baráku s výkladem ve švédštině nezdá až tak zajímavá a tak bloumáme zahradou a přilehlými hvozdy a kontrolujeme z pobřežního mola medúzy, kraby a já i hada. Nenechal si načůrat na hlavu a zbaběle prchnul. Opět pořizujeme společnou fotku, nad další trofejí – zámkem Tjolöholm. Kus od zámku je bývalá maštal, kde si zdarma prohlížíme garáže majitelů dávno zesnulých. Kočáry jsou ve výborném stavu a nápisy jako „kupé“ jasně prozrazují jejich konstrukci. Dále od zámku jsou typické červené domky – dnes skanzen. Na kopci je hospoda na mýtince a nad ní už jen kostel. Po vstupu předzpívám píseň z kancionálu ve švédštině, ale naše banda neznabohů mi neodpovídá další slokou, jak jsem čekal, ale věnuje se prohlídce spoře vyzdobeného kostela. Sedám tedy za připravený klavír a zahraji alespoň pár akordů v-moll k umocnění nálady. Pak rychle prchám, protože jakožto pekelníkovi se mi v těchto prostorách dělá úzko. Míříme zpět do aut a v klidu vychutnáváme svačinku. Tedy do té doby, co nás začnou velmi nevybíravým způsobem obtěžovat místní vosy. Ujíždíme několik set metrů, ale je nám to málo platné. Jsou prostě všude. Pryč od nich a to do samotného centra Goteborgu.

Zde posádka vozu 945 zasedá ke stolu a konzumuje plody moře v „rybím chrámu“, zatímco ostatní se vydávají na průzkum města a zcela nesmyslně se derou do kopce po nekonečných schodech vedoucích do vojenského muzea, do kterého stejně nejdou. Ale výhled je odsud (prý) parádní. Setkáváme se náhodou kdesi v centru a opět se rozdělujeme. Navigátoři se nedokáží shodnout „kudy tudy cestička“. Mapa říká něco jiného, než si myslí paní v krabičce, která s posádkou vozu V40 neodmyslitelně spjata. Po projití centra míříme do přístavu a okukujeme, budete se divit, ale lodě. Obchodní, civilní, nebo vojenské, jaká je ctěná libost. Všeho do sytosti. U opery se otáčíme a spěcháme k autu, protože se přiblížila hodina našeho odjezdu. Cestou se nám připlete do dráhy ještě obchod se suvenýry a tak nakupujeme nálepky, či jiné zbytečnosti. V40 je již plně obsazena nedočkavými kolegy a po té, co nás sprdnou, že jdeme pozdě (což samozřejmě víme). Vyrážíme k domovu. Zabrán do hovoru zapomenu odbočit a opět se s Libreho vozem rozdělujeme. Ti zatím tankují a vykecávají s pumpařem, kterému se huba jen tak nezastaví. My jsme trefili k chajdě i od lesa a čekáme na vůz 1. Včerejší hovězí guláš se jako mávnutím kouzelného proutku proměňuje v Boloňské špagety a tlačíme do hlavy o sto6.

7.8.2008: Den lovu. Je v plánu cesta do Trollhättnu na lov trolla severského. Jelikož žádného nepotkáváme jedeme ke konkurenci na průmyslovou špionáž – muzeum automobilky SAAB. Konkurenční SAAB je jednou tak dražší (60 SEK/os) a jednou tak menší. Dostáváme utržené sluchátko, které po zmáčknutí čudlíku slyšíme výklad v Angličtině. Mně je to celkem fuk a věnuji raději několik desítek snímků vozidlům a popiskům na nich. Někteří nejmenovaní členové fotí také popisky. Jsme tu již nějaký ten den, a tak si informace o vozidlech fotí v originále – tedy ve švédštině. Po té nás čeká prohlídka systému plavebních komor v městečku Vänersborg, což je pár kilometrů severněji. Trochu se obávám sněžných bouří, útoků trollů a polární záře, protože jsem nejseverněji, co jsem kdy byl, ale nic z toho se nekoná. Sluníčko svítí, ptáčkové zpívají… Plavební komory z 18. stol jsou užasnou kombinací práce člověka a původního koryta řeky.

Město leží u největšího švédského jezera Vänern, které je údajně 3. největší v Evropě. Tuto, i jiné informace o kraji se už dovídáme od našeho průvodce na losím safari. Našemu průvodci je asi 100 let. Bývalý horal, co vypadá jako lovec krokodýlů po 40 letech. Leč v přírodě se vyzná a plynně hovoří německy a anglicky. Jedeme autobusem (jaká potupa) do losího muzea kde probíhá výklad o severské přírodě, lovu losů a jiných švédských nešvarech. Pomocí elektronické malorážky si můžeme zkusit střelbu na terč s losem. Mají to určitě nějaký rozhašený. Netrefil jsem nic. Pak dostaneme v teepee tortilu s losím masem a brusinkovou limonádu a jedeme pozorovat opravdové, živé losy. Na 5000 hektarech se mačká celých 60ks zvěře a tak máme oči na stopkách, abychom za tak nekřesťanské peníze (250SEK/os) taky ně jakého viděli. Máme štěstí. Zastavuji autobus mocným hlasem volám informaci, že los je v dáli na levoboku i se samicí. Ti to samozřejmě zmerčili a zdrhli do lesa. Několik dalších kusů se jen mihlo v lesním šeru a pak se na pravoboku objevila losice a něco v mlází žrala a koukala na nás. My na ni víc, protože jsme měli výhodu a půjčených dalekohledů (což ona neměla), a taky my jsme divokého losa nikdy neviděli, zatímco ona vidí divoké turisty denně. Celí šťastní jsme pak pokračovali dál a cestou si prohlédli ještě 2 souložící srny a pak už zpět cca 200 km na základnu.

8.8.2008: Pátek, čas VROMu. Ráno vstáváme, protože musíme být nejpozději v 9:30 na parkovišti u ředitelství fabriky Volvo v Goteborgu. Dojíždíme na místo určení ale je nás tu jen pár. V budově se dovídáme, že je to jinde, ale objevujeme daleko lépe zásobený shop s Volvo věcmi. Bohužel mají celopodnikovou dovolenou a tak i když se na místo sjedou stovky účastníků ze všech koutů Evropy, mají zavřeno. Jedeme tedy o pár bloků dál a registrujeme se u našeho průvodce. Nestíhám mačkat spoušť aparátu, protože se to na parkovišti hemží historickými modely jako PV 544, 445, 140, 780, Amazon, P1800…

Vjíždíme za doprovodu průvodce do areálu a v koloně míříme k expozici, který se zabývá bezpečností a životním prostředím. Ujímají se nás 2 průvodkyně a každá si bere 1 skupinu. Představuje nám ekologickou likvidaci vozidel, úpravu výfukových plynů, využití několika druhů železa v karoserii atd. Na trenažérech zkoušíme
ekonomickou jízdu, postřeh a shlédneme film Clive Alive, pojednávající o vývoji bezpečnosti u Volva.
(http://www.youtube.com/watch?v=SceZ6BOQ4XY)

Společný oběd v podnikové jídelně vynecháváme a cpeme se plackami, s láskou připravenými na základně. Vosy nás nenechávají na pokoji a tak Rosťa sáhne po zbrani a deštníkem hubí jednu za… ne jen jednu. A deštník vzal za své. V tom se s námi dává do řeči blondýna z 10. patra místní Volvo budovy, která je jako my na obědové pauze. Divné je to, že s námi mluví česky. Špatně, ale česky. Tipujeme ji podle přízvuku na Čechoameričanku. Musí ale bohužel do kanceláře, takže jsme žádné slevy, nebo kontakty na fabriku nezískali.

Po obědě je na programu prohlídka muzea. Už zase. Tentokrát však zadarmo a provází nás sám pan ředitel muzea. Dostáváme tak zasvěcený výklad toho, o čem jsme se dohadovali před několika dny a zasypáváme ho otázkami tak záludnými, že kolikrát ani neví, co odpovědět.

Nestíháme. V muzeu jsme asi hodinu a máme se přesunout zpět na parkoviště, kde jsme byli ráno. Hledáme, bloudíme a tentokrát kolonu na zkušební okruh nestíháme. Litevci z V 480 clubu vyjednávají s vrátným a ten nás donaviguje na polygon za ostatními. Volvo paní nás vítá a seznamuje s pravidly. Okruh má cca 2 km.

K dispozici je asi 15 nových, zahřátých vozů různé motorizace a klíčky na palubovce. Ne, není to sen. Každý má možnost vybrat si auto, odjet s ním 2 kola a vzít další. Pobíháme jako děti mezi vozy a jen letmým pohledem na záď kontrolujeme motorizaci, do čeho vlastně sedáme. A tak nás neminou V70, XC90, S80, S60, C70, C30, V50 ani ostatní modely značky. Prostě paráda. Hodina utekla jako voda a je čas přesunout se do Aerosea (http://www.aeroseum.se/english/index.html
).

Je to protiatomový kryt z 50 let 20.stol, který sloužil jako hangár pro stíhačky švédského letectva. Dnes je v něm muzeum, kde si můžeme sednout do některých letadel a dostáváme pohoštění (samozřejmě zadarmo) v místním bufetu. Děda průvodce fundovaně hovoří o každém stroji a po 2 hodinách, 27m pod zemí už pleteme nohama a jsme rádi, že jdeme do chajdy spát.

9.8.2008 – Mám narozeniny. To sem nepatří. Čeká nás vyjížďka, neboli VROM islands rally. Dostavujeme se na místo srazu a registrujeme se. Dostáváme čísla na auta, brožuru s trasou a nějaké dárky od automobilky. Začíná opět pršet – vyjíždíme. Trasa má 220km a vede po ostrově Orust a Tjörn.

S malebnými kotvišti jachet a nádhernou krajinou se ne a ne rozloučit a tak je nám líto, že už zítra odjíždíme. Na této trase jsme poznali opravdové krásy Švédska, které jsme dosud z dálnice E6 neviděli. Malebná rybářská stavení, čisté, relativně teplé moře – které si Kristýna hned neváhala vyzkoušet oblečená, samoty u lesa, nebo větrné mlýny. Cíl je kousek od Volvo muzea v Goteborgu – Arendal. Zde si již někteří prodejci chystají nádobíčko pro zítřejší burzu a sraz a my okukujeme, co by se nám mohlo hodit. Fouká a je nevlídno. Jedeme na základnu.

10.8.2008 – VROM meeting. Chčije a chčije, jak praví klasik. Neodradí nás to ovšem od největší atrakce jako je burza a samotný sraz majitelů aut Volvo. Oděni do nepromokavých bund bloudíme mezi stánky prodejců a smlouváme o cenách. Kupujeme nějaké díly a ně jaké zase ne. Hlavně obdivujeme historické skvosty hrdých majitelů, pečlivě sestavených podle typu. Také testovací vůz XC60 ještě neviděl každý naživo a tak i tento nový model, který je víc Fordem, či Mazdou je vlastně rarita.

Ale pohled na vyrovnané Amazony, P1800, či Bertoneho coupé modely 262C a 780 berou za srdce každého fanouška. I když vzhledem k počasí, někteří fanoušci zůstali na ubikaci. Osobně nejvíc obdivuji červenou 262GL, kterých se vyrobilo jen okolo 3000 ks, a šly výhradně do Ameriky. 780 na prodej za 30 000 SEK (x2,70kč) také není k zahození a P1800ES za 110000SEK by také jistě obohatilo sbírku nejednoho z nás. Ale kde vzít a nekrást, že?

Promočení a šťastní se vracíme do chajdy. Někteří uklidili, jiní vaří, vypalují fotky ostatním, nebo nakládají auta. Po obědě odjíždíme s přáním a ujištěním, že tu rozhodně nejsme naposledy. Tak přísaháme!

Cesta zpět je naplánována přes mosty království Dánského. Ovšem fouká silný vítr a prší, a tak po taktické poradě dáváme hlasovat o možnosti trajektu. 6 lidí pro, 2 se zdržují hlasování (tedy jeden jede zadarmo druhý byl navrhovatelem plánu mosty.) Telefonujeme nejprve do Trelleborgu a pak do Rostocku a rezervujeme si loď domů. Máme soustu času, protože nám parník jede až ve 23:00. Stavujeme se tedy v Malmö a prohlížíme si krásy tohoto města. V dešti nic moc, ale mají to tam

A pak hupky šupky do Trelleborgu na loď. Zde utrácíme přebytečné SEKy, a téměř každý člen výpravy, nebo alespoň dvojice zakupuje polštářek s losem, Který se tímto stává ikonou výpravy, aby byla vzpomínka a taky aby se měkčeji spalo.

11.8.2008 – cesta domů: Ráno nás vítá německý přístav. Odtud ujíždíme stále na jih domů. Kilometry ubíhají a v Ústí nad Labem si dáváme konečně domácí stravu – smažák.
Kolona se rozděluje. V40 míří přímo do Zlína. Prokličkuje ucpanou Prahu a dojíždí do Zlína. 945-Polárka bloudí Prahou a míří do Loděnice, kde má auto Miroslav s Janou. Po té hledáme cestu na Zbraslav a na D1. Povedlo se. Ne hned. Ale nakonec jo. Kolem 18 hod. Výlet to byl velmi povedený a příště se těšíme na další zážitky českých
dobyvatelů. Tak tedy ať žije „Polární výprava č.3“ pro rok 2009, ať je v ní kdokoli. Máte zase na co navazovat.

Technický přehled:
Volvo 945 combi Polar, 2,0 (B200FT), r.v. 1996 – najeto 3880 km se spotřebou 10,2.
zátěž: maximální s rakví na střeše , 4 lidi a plný kufr uvnitř.
Volvo V40, 2,0I (B4204S2), r.v. 1999 – najeto 3885 km se spotřebou 8,0 l/100km,
Zátěž: 4 lidi + plný kufr

Hofmann Karel, Pekelník