Jaké to je projet v základu pro terén absolutně nepoužitelným kabrioletem rumuskou divočinou? Přesně to se dozvíte v následujícím textu. Zůčastnili jsme se totiž akce Gumbalkan 2019 a aby to byla větší stranda, vzali jsme si na to asi nejméně vhodné náčiní z produkce Volva. Představujeme vám Volvo C70XC alias Bednu kytu.

Na podzim roku 2018 jsem začal čím dál tím víc uvažovat nad účastí v akci nazvané Gumbalkán, což je poloorientační rally v rumuské divočině a terénu s co nejméně terenním vozem. Postupně jsem prohledával inzerci a v té době ještě relativně vlažně sháněl nějaký originální povoz z produkce Volva. A tak když se v inzerci ukázalo nepojízdné Volvo C70 v kabrioletu, byla to jasná volba. Vzhledem ke stavu karoserie a množství použité "sochařiny" (vrstva od 2mm do 3 cm v podstatě na každém dílu) byl tento peklostroj okamžitě překřtěn na Bednu kytu.

Přípravy nebyly vůbec ideální a ve finále se vlatně pokazilo vše, co jen šlo. Takže když ostatní účastníci akce už od začátku roku testovali terenní dovednosti svých vozů a ladili poslední detaily, Bedna střídala propůjčené dílny a placené servisy bez toho, aby byla vůbec schopna třeba jen pohybu vlastní silou. Nakonec se vše dohánělo těsně před startem a to tak těsně, že v den odjezdu Bedna opouštěla dílnu někdy okolo šesté hodiny večerní a okolo desáte se již vydávala i s kompletní posádkou vstříc Rumunsku.

A tak začala dlouhá cesta s autem, na které bych ještě dva dny zpět nevsadil, že dokáže dojet k bráně servisu, natož na více než tisíc kilometrů vzdalený start akce Gumbalkan v rumunském národním parku Apuseni. Až do poloviny Maďarska to byla naprosto pohodová jízda bez střechy v neustálém opojném hučení MT pneumatik. Prý až moc opojném a tak se Bedna rozhodla, že si chvilku bude hrát na schizofrenika. Od toho okamžiku se nějak nemohla rozhodnou, zda-li má pod kapotou 4 nebo 5 válců. Po překročení Rumunských hranic se pak přidal i kousnutý brzdový pístek na levém předním kole a povolená poloosa na pravém. Prostě se nás rozhodla držet ve střehu a tak přišel první polní servis. Když pominu to, že se jako první povedlo kolegovi málem celé auto bez kola shodit na zem, asi za hodinu a půl bylo vyřešeno. Pístek jakž takž rozhýbán, poloosa utažena a pro jistotu rovnou objednáno náhradní ložisko, svíčky a zapalovací cívka přes člověka, který tou dobou teprve vyrážel z Republiky.

Onu servisní přestávku jsme rovnou využili pro nasaní vlajky na speciálně vymyšlený držák v zahrádce a s plnou parádou vyrazili směr Glavoi, které bylo kousek od zítřejšího ranního startu podniku. Glavoi je nádherné tábořiště ve výšce něco přes 1600m a i když jste zde výše, než na nejvyšší české hoře, stále sedíte v hlubokém údolí. Tráva neustále spásaná stády ovcí připomíná golfový green a celé údolí působí tak trochu jako z pohádky. Už při sjezdu do údolí jsem pochopil o čem bude celý týden. Obě devítky se totiž na hrubě kamenitou cestu, kde ostatní vozy zpomalovali na rychlost chůze, pustili rychlostí dobrých 40 až 50km/h. Bylo mi jasné, že jde o všechno. Čest předokolkovému kabrioletu přece nesmí zůstat zahambena. Zatnul jsem zuby a podržel plyn. Kupodivu se i s tímto povrchem Bedna prala velmi statečně a nepřekvapil ji ani závěrečný brod přes potok zakončený asi půl metru vysokým výjezdem. Limit předního náhonu se projevil až s malou rychlostí a příliš prudkým stoupáním v závěrečné pasáži tábořiště. Holt to chtělo více rozjet, což bylo konec konců poučení pro celý následující týden. Bednu jsem dostal nahoru mírnou oklikou a konečně jsme mohli vyrazit na místní výborné Mici (my to známe jako čevapčiči) a láhev krásně vychlazeného místního piva.

Ráno bylo opravdu studené. Až tak studené, že mě donutilo nahodit motor na kabriu, abych si trochu zahřál nohy (což díky výfuku z lešenářské trubky okamžitě velmi vylepšilo naši reputaci u podstatné časti tábořiště :D). Po ranní kávě uvařené na cizím vařiči a zjištění, že námi vezená pětikilová PB bomba je nám úplně na nic, protože má jiný závit než můj vařič, který je na 2kg bomby (hlavně že jsem se na to ptal :D) jsme se pomalu začali sbírat směr první checkpointy v tomto podniku. Prvních pár kilometrů bylo něžných, ale silnice se postupně zhoršovala až došlo opět jen na kamení a navíc také první bahno. Jedna věc zůstávala ovšem stále stejná. RWD kabice z naší party nerozlišovaly typ povrchu a letěly stále stejnou rychlostí blesku. Tak se prvních pár kilometrů Gumbalkánu 2019 proměnilo pro Bednu ve stíhací jízdu a předjízdění všech nebohých ostatních účastníků, kteří vytáhli do týdenního boje s o něco nižšími stroji vybavenými civilními pneumatikami. Celý první den se nesl ve stejném koloritu stíhací jízdy kombinované s pokusy o ulovení signálu a stažení map oblasti. Na základě zkušeností z loňského ročníku byl totiž předpoklad, že je všude perfektní signál a tak offline navigace není potřeba. Že je to omyl jsme si uvědomili už po prvních pár kilometrech trávených nejen bez datového, ale vlastně jakéhokoliv signálu na mobilních telefonech. A tak kdykoliv se jen trocha signálu někde našla, znamenalo to zastávku či rovnou šplhání i s auty na nejblížší kopec pro alespoň něco málo mapových podkladů na další checkpointy. Právě jeden z takových výjezdů na kopec za signálem nás stál první nárazníky… naštěstí jen lehce utržené a opět přichytitelné.

Po menším bloudění okolo jednoho z checkpoitů jsme se opět dostali do společnosti jiných vozů účastnících se tohoto podniku a po shlédnutí prvních odstavených z nich, také realitu, že u akce s vozy do dvacetipěti tisíc není rozhodně jistota ani dojetí prvního dne, natož celého týdne. Toto uvědomění bylo o to silnější, že Bedna se začínala pomalu dostávat ze svého schizofrenního stavu rozhodování mezi tím jestli bude čtyřválcem, nebo pětiválcem… bohužel se však víceméně rozhodla mít válce jen čtyři, což se projevovalo jak na kultuře chodu motoru, tak na docela mizivém výkonu, který začal být v kopcích docela na obtíž. Bylo mi jasné, že večerní výměna svíček mě nemine. Po přejezdu menších horských planin jsme se dostali na pevný asfalt, ovšem to by musel být u pomyslného kormidla skupiny někdo jiný než Martin. Během pár chvil jsme se už zase plácali po rozbahněné lesní cestě. V podobném duchu pokračoval celý den až k hoře Muntele Găina vysoké 1467m, kde nás čekal trochu vyhecovaný výjezd. První RWD se nahoru dostalo, naše FWD cabrio také. Ovšem druhé RWD (Mateův Shitbox) svůj první souboj k naší neuvěřitelné a trochu škodolibé radosti prohrálo. Konečně jsme nejen rovnali krok, ale také se dostali nad zadoškrabkama do vedení (tedy alespoň nad jednou). Pravda, na podruhé už se nahoru dostal, jak ukazuje druhé video a také slíbil tvrdou pomstu...

https://youtu.be/wke5wzLpk5s

https://youtu.be/inCXaWgCLNg

Chvilku jsme poseděli kochajíc se zaprvé výhledem na nádhernou přírodu Rumunska a zadruhé na další více či méně úspěšné pokusy ostatních účastníků o zdolání Muntele Găina až k jejímu vrcholu. Po nějaké době bylo rozhodnuto, že pojedeme dál. Tentokrát pouze kousek pod horu, kde měli rozbalit tábor známí od Martina s Matoušem z loňského roku. Asi už nikdy nezapomenu na Martinův spásný nápad, že se nebudeme tahnout 20 km zpět po červené stezce, ale vezmeme to po modré, která krásně klesá po vrstevnicích a je to po ní pouze nějaká polovina vzdálenosti. Modrá stezka vypadala rozhodně méně používaně než červená a záveň její povrch nabízel mnohonásobně větší množství míst k proražení pneumatik pomocí ostrých kamenů, vyčunujících snad z každé slepé zatáčky a louže, aby vše šlo vidět ideálně až na poslední chvilku.

Když nás nezastavilo množství útočných kamenů na zemi, zkusil to jiný element z vrchu. Množství stromů znovu jasně dokazovalo, že toto nebude nejvyúživanější cesta v okolí a některé pasáže jedoucí se tak říkajíc na slepo přímo do větví, byly v kabrioletu opravdu úchvatné. Ovšem ani tak nás nemohlo nic zastavit, tedy aspoň ne do této chvíle. Cesta se začalo opravdu dle předpovědi svažovat, ale bohužel poněkud více, než jsme si přali, za dalších párset metrů skončil Tůlejt (krabice  v sedanu, která se účastnila již loňského ročníku) kousnutý ve škarpě, kterou do cesty vymlela stále protékající voda. Z pod přední části mu koukal relativně slušný strom a nemohl ani tam, ani zpět. Ve finále to bylo vlastně štěstí, jak jsme zjistili už za okamžik, kdy bylo jasné, že pokud by auto pokračovalo o cca 30 metrů dál rovně, skončilo by nejspíše na střeše. Cesta vpřed byla absolutně nesjízdná.

A tak začalo řešení, jak z toho ven. Zpět to nešlo, kopec byl tak prudký, že jej prostě nebylo možné vycouvat. Silnice v rovném směru byla nesjízdná skrz díru vymletou od vody tak velkou, že by se do ní to auto nejspíše vešlo celým bokem. Za okamžik jsme objevili paralelně pokračující stezku po pravé straně té původní, dokonce i s relativně čerstvými stopami pneumatik. Bohužel v ní byly tak hluboké koleje, že pro auta s jednou hnanou nápravou a navíc v noci (při vyproštování Tůlejta již začala padat tma) byla přiliš riziková. Nakonec jsme našli celkem sjízdné koryto po levé ruce od původní cesty, které ústilo až dole pod kopcem za naším kritickým úsekem. Mělo to jeden drobný háček a to témeř 50 cm vysokou kolmou stěnu mezi naším korytem a tím, do kterého jsme se chtěli dostat. Naštěstí byl u nás v autě naložen polní rýč a krumpáč. Pár hodin noční práce znamenalo, že všechna auta opustila les a někdy okolo půlnoci dorazila na planované tábořiště. Bohužel se to neobešlo bez následků. Tůlejt při sjezdu přišel o zadní část výfuku, Shitbox o čast laku na levé straně a Bedna odjížděla po kontaktu s jedním větším kamenem při nekontrolovaném klouzání ze svahu s ohnutým levým předním tlumičem, který způsoboval tuhnutí řízení na levou stranu.

První den tak stál opravdu za to a s jeho následky jsme se potýkali po celý další týden.