Řekněme si hned na začátek, že nám sraz začínal v době pravděpodobně nejméně optimistické předpovědi počasí za posledních hodně let a mapa svítila celkem strašidelnými výstrahami. Areál Želivka se nicméně nachází v bezpečné lokalitě, kde se nic významného dít nemělo, a tak se sraz i přes déšť a počáteční výpadek elektřiny v areálu uskutečnil.  

Oproti předchozímu srazu museli nadšení umývači a přeblejskávači nechat utěrky a detailery doma, protože voda nepřestala z nebe padat prakticky vůbec. Ráno nám voda také bohužel překazila plánovanou exkurzi ve vodní elektrárně Sedlice, ta nebyla umožněna, jelikož se očekávalo v blízké době výrazné zvednutí hladiny řeky. Nicméně stanoviště pro poloorienťák byla po kontrole v pořádku, a tak se po členské schůzi mohli zájemci vydat otestovat svoje mozkové závity, nepropustnost oblečení a v některých případech i terénní schopnosti svých vozů. Stanoviště byla tentokrát v příznivé vzájemné vzdálenosti a dal se z nich poměrně jednoduše sestavit komfortní roadplán, což mohlo některé zmást a mohli si myslet, že to třeba bude letos jednoduché. Úkoly byly ovšem opět zapeklité a plné chytáků, což náročné počasí jen dopomáhalo okořenit. Nejbližším bodem k areálu byl poloostrov, který si tak většina posádek zvolila jako první část své trasy, a který byl již na začátku akce slušně podmáčený. Suché boty tak do konce soutěže vydržely málokomu. Zvláštní pocit zoufalství mohl být cítit zejména při bonusovém úkolu hledání věnování, které, jak se později ukázalo, bylo na hrníčku, který jsme všichni měli celou dobu na očích.  

A co všechno, že jsme si na tom poloorienťáku užili? Hledání krásných kamínků, které pro nás ručně pomalovala Ivča, letopočtů, kamenných klobouků, osmibokých věží a asi nejdivnějších mazlíčků, co kdo kdy viděl. No vážně, kdo by podezříval pijavice, že budou považovány za místní mazlíčky?! Taky nás potrápilo počítání balíků senáže, které rozhodně nebylo tak snadné, jak se původně zdálo. Balíky zradily především tým, který byl později oceněn za své počítací schopnosti, jelikož jako jediný nedokázal spočítat ani ty zdravé balíky v bílé folii, které byly dobře viditelné. Poznat zvířátko na náhrobním kameni u kostela také nebylo radno podcenit. Některé posádky se také více nebo méně odvážily přejet v jednom z úkolových míst malý brod a vyjet až rozježděnou cestou po louce do kopce k balíkům. Tento akt sice nebyl nijak hodnocen v rámci soutěže, ale rozhodně posloužil jako výborné zpestření. Žádnou posádku nebylo nutné zachraňovat.  

U vyhlašování výsledků jsme se jako již tradičně velice nasmáli. Ukázalo se, že namalované klobouky na zdi nejsou kamenné klobouky, a že některé balíky byly ve stavu, kdy se úspěšně kamuflovaly jako kámen. Všechny posádky se vrátily z poloorientačního závodu v pořádku, více nebo méně mokré, jen jedna ovšem byla oceněna diplomem za opravdu výjimečně nevábně znečištěný vůz. Po rozdání všech vážně myšlených i těch ostatních diplomů následovala nečekaná událost, a sice ocenění samotného místopředsedy Chase. Aby mu snad nebylo líto, že stále ocenění jen rozdává, dostal od Standy Dosadila moc krásnou zlatou sošku traktůrku osazeného řidičem s přilbou. Na štítku na podstavci se skvěl nápis Mistr světa v sečení trávy 2024. Po nutné pauze na smích jsme se dočkali vysvětlení, že se váže k jeho letošní nehodě se zahradním traktůrkem, kdy si s tímto strojem zkusil pár kotrmelců. Toto ocenění vyvolalo velké všeobecné pobavení a krásně uzavřelo vyhlašování i letošní sezónu. Večer jsme ještě poseděli a pokecali s přáteli u dobrého pití a jídla, a ráno jsme se rozloučili a slíbili si, že se uvidíme zase na příštím Volvoklubu.  

 Velké klubové srazy máme pro letošní rok tímto úspěšně za sebou. Zbývá nám nyní něco jiného než přezout na zimáky a vyhlížet únor? Samozřejmě, na fóru jsou dostupné informace o menších lokálních srazech, tedy jsou možnosti vidět se i v mezičase. Sezónu 2025 odstartujeme již 14.2.2025 ve skvělém areálu v Bohdanči, zapište si to do diářů, bude to stát za to!